Na vrcholu Slovinska.
Naše cesta za zdoláním nejvyššího vrcholu Slovinska začala už v Rakousku, kde jsme přespali v nám již dobře známém kempu nedaleko městečka Rauris. Původní plán vydat se znovu hledat smaragdy tentokrát kvůli nepříznivému počasí nevyšel. Krátký pobyt v Rakousku jsme si však zpříjemnili několika zastávkami ve Vysokých Taurech. Po příjezdu do Slovinska jsme se ubytovali v kempu, naplánovali výstup na Triglav a také návštěvu několika nejznámějších turistických míst. Cíl byl každopádně jasný – během jednoho dne vystoupat na vrchol Julských Alp a užít si nezapomenutelné výhledy.
Mezipřistání v Rakousku
Po příjezdu nás přivítalo nepříznivé počasí, a tak jsme přenocovali v kempu Nationalpark Camping Andrelwirt ve vesničce Wörth nedaleko města Rauris. Bohužel, náš plán na hledání smaragdů tím padl.
Následující ráno, ještě před odjezdem do Slovinska, jsme si udělali krátkou zastávku v malebném alpském údolí Seidlwinkltal, kde jsme podnikli kratší procházku. Z dálky se mi alespoň podařilo zachytit hezký vodopád.
Poté jsme se už vydali směrem do Slovinska a najeli tak na slavnou vysokohorskou silnici Großglockner Hochalpenstraße, která nabízí jedny z nejúchvatnějších výhledů v rakouských Alpách.
Udělali jsme tu několik zastávek, přičemž první vedla na vyhlídku Edelweißspitze. Následovalo sedlo Hochtor a krátký výlet nad jezero Brettersee.
Přestože už byla polovina srpna, alpská květena tu kvetla, jako by právě začínalo jaro. Hořce jarní, lomikameny a prvosenky nejmenší jsou u nás velkou vzácností, ale zde tvořily rozsáhlé pestrobarevné koberce.
Po návratu k autu jsme pokračovali na jih, ale nezapomněli jsme se zastavit a vychutnat si výhled na největší rakouský ledovec. K němu vedla odbočka z Hochalpenstraße na silnici Gletscherstraße.
K vyhlídce Kaiser-Franz-Josefs-Höhe jsme dorazili během několika minut. Po zaparkování se nám naskytl krásný, ale zároveň smutný pohled na největší rakouský ledovec Pasterze, který v posledních desetiletích výrazně ustoupil.
V okolí vyhlídky jsme měli možnost pozorovat větší množství svišťů, kteří si na přítomnost turistů zvykli, a také kozorohy, pasoucí se v dálce v údolí. Až při prohlížení výsledných snímků jsem si všiml, že jeden ze svišťů stál přímo v alpské protěži (plesnivci alpském – Edelweiß), kterou jsem si dlouho přál v Alpách spatřit, protože má velkou symbolickou hodnotu.
Cestou zpět z vyhlídky jsme ještě zastavili u nádherného jezera Naßfeldspeicher. Poté jsme pokračovali dál a dojeli až do kempu v horské vesničce Heiligenblut. Městečko jsme si prošli a výhled na kostel svatého Vincence spolu s nejvyšší horou Rakouska rozhodně stál za to.
V Heiligenblutu jsme zůstali až do dalšího dne v kempu Nationalpark Camping Großglockner.
Slovinsko
Následující den jsme vyrazili rovnou z kempu směrem do Slovinska přes hraniční přechod u města Arnoldstein. Cestou nás zaujala zajímavost u silnice – tank T-34-85. Naším cílem byl další kemp, konkrétně nedaleký kemp Špik, kde jsme plánovali zůstat přes dvě noci.
Výstup na samotný Triglav jsme si naplánovali až na další den, a tak jsme chtěli navštívit některá známá turistická místa. Začali jsme u slavného vodopádu Savica nedaleko Bohinjského jezera. Auto jsme nechali na parkovišti u horské chaty Koča pri Savici. Parkování i vstup k vodopádu jsou zpoplatněny, turistů je zde opravdu hodně a k vodopádu je to od chaty přibližně jeden kilometr.
Cestou zpět jsme se zastavili na koupání v Bohinjském jezeře. V celém Triglavském národním parku platí přísná pravidla pro parkování – zákon zakazuje parkování mimo vyhrazená místa. Cestou tam i zpět jsme viděli mnoho aut označených lístky s pokutami.
Samotné jezero má nádherně průzračnou vodu a je ideálním místem pro odpočinek u vody. U břehu plulo mnoho drobných ryb, z nichž si nejvíce pamatuji všudypřítomné slunečnice pestré, které byly do Evropy zavlečeny ze Severní Ameriky.
Cestou zpět do kempu jsme si ještě udělali povinnou zastávku u nejznámějšího slovinského jezera – Bledu. Nejprve jsme zamířili na vyhlídku na vrcholu Straža, abychom udělali pár fotek kostela Nanebevzetí Panny Marie na ostrově, a poté jsme si prošli celou východní stranu jezera.
Výstup na Triglav přes Tominškovu pot
Triglav, nejvyšší hora Slovinska (2 864 m), je ikonickým cílem mnoha horolezců a turistů. Ve Slovinsku se říká, že každý pravý Slovinec by měl alespoň jednou za život vystoupit na jeho vrchol.
Jedna z nejnáročnějších a zároveň nejkrásnějších tras vede přes Tominškovu pot. Tato cesta je technicky náročnější než Pragova pot, ale nabízí vzdušné výhledy a dobrodružný výstup skalnatým terénem po jištěných cestách.
Naše výprava začala hned dalšího dne brzo ráno u parkoviště v malebné dolině Vrata, kam jsme dorazili brzy ráno autem. Po několika stech metrech jsme minuli Aljaževův dům (1 015 m). Odtud vede trasa nejprve lesem a postupně nabírá na obtížnosti. Původně jsme plánovali výstup přes Pragovu pot, ale stezka byla uzavřena. Tominškova pot je dlouhá 5,3 km s převýšením necelých 1 900 metrů.
Tominškova pot se odklání doleva od Pragovy cesty a brzy začíná prudce stoupat. Trasa je zajištěná ocelovými lany a kramlemi s obtížností A/B, což vyžaduje jistotu v pohybu a ideálně i ferratový set. Ten jsme s sebou ale neměli.
Po úvodním úseku lesem následují exponované pasáže, které odkrývají nádherné výhledy na dolinu Vrata a masiv Triglavu. Nad hranicí lesa začínají suťová pole, kde nejsou sesuvy kamenů způsobené neopatrnými turisty ničím neobvyklým. Sami jsme takovou situaci zažili – v jištěném úseku se nad námi s rachotem uvolnily kameny a my přitisknutí ke stěně čekali, co bude dál.
Po několika hodinách výstupu se cesta napojuje na hlavní trasu vedoucí k Triglavskému domu. Už v těchto místech jsme si všimli davů turistů směřujících na vrchol. Z dálky tvořili nepřerušený řetěz postav. Vzhledem k svižnému tempu, které jsme nasadili, a brzké hodině naší výpravy bylo jasné, že většina z nich absolvovala výstup jako dvoudenní, s přespáním na Kredarici, což je často doporučovaný způsob.
Triglavski dom na Kredarici (2 515 m) je nejvýše položená horská chata ve Slovinsku a slouží jako hlavní základna pro závěrečný výstup na Triglav. Zde si lze odpočinout, doplnit energii a případně přespat. Nás čekalo rozhodování, zda pokračovat na vrchol – kvůli davům turistů jsme měli obavy z padajících kamenů. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat, dokud to bude bezpečné. Jelikož jsme nebyli zpomalováni ferratovým jištěním, postupovali jsme poměrně rychle a většina turistů nám automaticky uvolňovala cestu.
Z Kredarice vede trasa nejprve na Malý Triglav, odkud už je vidět hlavní vrchol, v našem případě skrytý v oblacích. Zde jsme si na chvíli odpočinuli a potkali několik dalších Čechů mířících nahoru. Jedna slečna se zděsila, když nás uviděla bez ferratového setu. Inu, asi netušila, že na ferratách se prostě nepadá – s jištěním nebo bez. 🙂
Hřebenová cesta k vrcholu je exponovaná, ale dobře zajištěná ocelovými lany. Po krátkém, ale intenzivním výstupu jsme konečně stanuli na vrcholu Triglavu, odkud se za dobrého počasí otevírá dechberoucí panoramatický výhled na Julské Alpy. V našem případě jsme alespoň na krátký okamžik zahlédli dolinu Vrata. Na vrcholu jsme si dali svačinu, chvíli si odpočinuli a poté se pomalu vydali na sestup. Společnost nám kromě ostatních turistů dělala i hladová kavčata žlutozobá (Pyrrhocorax graculus).
Sestup byl přímočarý a bez komplikací, i když ke konci už pocitově zdlouhavý. Některé ferratové úseky nebylo radno podceňovat kvůli narůstající únavě. Nakonec jsme se ale v pořádku vrátili zpět do doliny Vrata, plni dojmů z krásného, i když náročného výstupu.
