Perla atlantiku
Madeira, perla Atlantiku, je ostrov plný dramatických útesů, bujné vegetace a nádherných výhledů. Tento portugalský ostrov je známý nejen svým mírným podnebím po celý rok, ale také fascinující přírodou – od mlhavých vavřínových lesů Laurisilva až po sopečné hřebeny a útesy spadající přímo do oceánu. Ať už se člověk vydá na horské túry po levádách, prozkoumá divoké pobřeží nebo se jen nechá unášet atmosférou Funchalu, Madeira vždy zanechá silný dojem.
Na Madeiru jsme se vydali na konci července 2021 na celé dva týdny. Ubytovaní jsme byli ve čtyřech městech. Funchal, Santana, Porto Moniz a Calheta.
Letenky jsme pořídili přes leteckou společnost Smarwing, která nabízí přímé lety na Madeiru. Odlet byl z Prahy.
Na konci července 2021 byla situace kolem cestování stále ovlivněna pandemií covid-19. Pro odlet na Madeiru z České republiky bylo nutné splnit několik podmínek. Madeira měla v té době poměrně benevolentní pravidla pro turisty.
Na letišti v Praze i po příletu na Madeiru bylo nutné dodržovat hygienická opatření, jako nošení respirátorů a dodržování rozestupů. Přesto byla cesta poměrně plynulá, protože Madeira se snažila udržet turistický ruch v chodu a zároveň zajistit bezpečnost návštěvníků.
Přistáli jsme na letišti Santa Catarina, které se nachází v okrese Santa Cruz, východně od hlavního města. Navzdory pověsti tohoto letiště proběhlo odpolední přistání naprosto hladce a bez jakýchkoli komplikací. Po kratším zdržení kvůli covidovým opatřením jsme konečně opustili letiště, kde jsme čekali až nám přivezou pronajaté auto. Po vyřízení nezbytných papírů jsme konečně mohli vyrazit a ubytovat se do Funchalu.
Příjezd na první ubytování ve Funchalu.
Naše první ubytování se nacházelo nedaleko fotbalového stadionu Estadio do Maritimo a jednalo se o příjemné studiové ubytování s menší terasou. Zde jsme zůstali přes čtyři noci.
Cesta přes nejvyšší vrcholy Madeiry
Hned další den jsme se po obědě vydali autem až na vrchol Pico do Arieiro. Původní plán zahrnoval jen krátkou procházku v okolí vrcholu. Nakonec jsme se ale rozhodli jít směrem na Pico Ruivo po trase PR1 – Vereda do Areeiro.
Panoval nádherný slunečný den. Výchozí bod Pico do Arieiro je třetí nejvyšší vrchol Madeiry. Nachází se zde radarová stanice, restaurace a poměrně dost parkovacích míst. Už zde na nás čekali nádherné výhledy.
Samotná trasa spojuje tři nejvyšší vrcholy Madeiry a je dlouhá něco málo přes 5 km. Střídají se zde prutká klesání a stoupání.
Naše první zastávka byla na vyhlídce Miradouro Ninho da Manta a hned poté na ikonické vyhlídce Miradouro do Pedra Rija, která nabízí dramatický pohled na vinoucí se kamenou stezku podél ostrého hřebene s výhledem na obě strany.
V dalším úseku jsme se pro změnu ocitli v několika tunelech procházejících skrz vrchol druhé nejvyšší hory Pico das Torres (1853 m n. m.). Celá cesta nabízela úžasné pohledy na horské sopečné útvary. Nejvýraznější stoupání je výstup k chatě Casa de Abrigo, kde jsme si krátce odpočinuli.
Z chaty následoval ještě závěrečný krátký výstup na Pico Ruivo (1862 m n. m.). Odměnou je poté ale nejvyšší vrchol celého ostrova nabízející za dobrého počasí panoramatický výhled na celý ostrov.
Na vrchol Madeiry a zpět k atlantiku
Další odpoledne jsme zamířili k jedné z nejznámějších vyhlídek Madeiry – Cabo Girão. Tento úchvatný útes se tyčí do výšky 589 metrů nad mořem a právem se pyšní titulem nejvyššího na ostrově. Vyhlídka se skleněnou plošinou nabízí dechberoucí pohled dolů na strmé skalní stěny i mořskou hladinu hluboko pod vámi. Není divu, že patří k nejnavštěvovanějším místům Madeiry.
Večer jsme si zpříjemnili zastávkou na Praia Formosa, přibližně kilometr dlouhé pláži spojující oblázkové i písčité úseky. Přestože je mezi místními i turisty oblíbená, s parkováním nebyl problém. Pláž láká k procházkám i koupání – ať už kvůli klidné atmosféře, nebo díky příjemným vlnám Atlantiku.
Východ slunce na Pico do Arieiro a levada nova
Brzy ráno jsme si přivstali, abychom stihli východ slunce z vrcholu Pico do Arieiro. Ukázalo se, že jsme nebyli jediní s tímto nápadem – vrchol už byl v tu chvíli zaplněný dalšími ranními nadšenci s fotoaparáty. Najít ideální místo na focení chvilku trvalo, ale výsledek rozhodně stál za to. Slunce pomalu vystupující nad obzor zalilo vavřínové lesy a inverzní oblačnost zlatavým světlem, čímž vytvořilo téměř magickou scenérii, jakou umí nabídnout snad jen Madeira.
Po tomto zážitku jsme pokračovali za první levádou naší cesty – Levada Nova. Cestou jsme se zastavili u dvou vyhlídek na Montado do Paredão, odkud se nám otevřel krásný pohled na hluboké Údolí jeptišek (Curral das Freiras) a panorama Funchalu v dálce.
Výchozí bod trasy na Levada Nova se nachází nad městečkem Ponta do Sol. Ne nadarmo se říká, že jde o nejslunečnější místo Madeiry. My to ten den opravdu pocítili, vedro bylo pořádné. Než jsme se zorientovali a samotnou levádu našli, chvíli to trvalo. Jakmile jsme ale vyrazili, cesta příjemně ubíhala a zhruba po třech kilometrech jsme dorazili k malebnému vodopádu. Voda padá přímo přes levádu a cesta tu vede vyhloubenými tunely ve skále, takže se dá projít přímo pod vodopádem. Skvělý zážitek a vítané ochlazení. Zpáteční cestu jsme pojali volněji a vychutnávali si klidné výhledy na oceán, které tvořily příjemně uvolněnou kulisu celého odpoledne.
Přesun na severovýchod ostrova
Opustili jsme naše ubytování ve Funchalu a vyrazili směrem na severovýchod, do oblasti Santany. Po cestě jsme se zastavili na útesu Ponta do Garajau, kde se tyčí impozantní dvacetimetrová socha Krista s výhledem na oceán. Krátkou pauzu jsme si pak dopřáli ještě nad městečkem Machico, odkud se otevírá krásný pohled na celé město i jeho pláže.
Po příjezdu do Santany jsme vyrazili na krátký výlet k Rocha do Navio. Z vyhlídky jsme se rozhodli sejít po turistické stezce Vereda da Rocha do Navio směrem dolů k pobřeží. Trasa je dlouhá asi kilometr, přičemž překonává přibližně tři sta výškových metrů. Odměnou za sestup byly nádherné výhledy na strmé útesy, několik vodopádů a rozbouřené pobřeží.
Hlavním cílem dne ale bylo něco trochu výjimečnějšího – přenocovat na nejvyšším vrcholu Madeiry. Zvolili jsme přístup z parkoviště Achada do Teixeira, odkud vede snadná trasa až na vrchol Pico Ruivo. Západ slunce jsme stihli na poslední chvíli a po krátkém hledání ideálního místa jsme přenocovali přímo na vrcholu. Během noci jsem se ještě pokusil zachytit noční oblohu, ale přecházející vysoká oblačnost mé fotografické ambice trochu zhatila.
Probuzení na Ruivo
Ještě před východem slunce nás na vrcholu Pico Ruivo probudili první procházející turisté. Počasí bylo větrné, ale podmínky pro východ slunce byly ideální. Inverzní oblačnost vykouzlila dramatickou atmosféru a samotný východ rozhodně stál za to. Jakmile jsme si užili pohledy a nafotili snímky, vydali jsme se zpět dolů k parkovišti Achada do Teixeira, kde jsme nechali předchozího večera auto.
Protože nás check-in na ubytování čekal až odpoledne, využili jsme volný čas a při sjezdu do Santany jsme udělali krátkou zastávku u Pico das Pedras. Odtud jsme si prošli pohodovou trasu Um caminho para todos (PR JOEL) směrem k Queimadas. Jedná se o nenáročnou stezku vhodnou opravdu pro všechny, která však nadchne svou bujnou zelení a svěží atmosférou vavřínového lesa.
Pokračování z Queimadas po levádě Caldeirão Verde jsme si nechali naplánované až na další den, abychom si mohli výlet vychutnat v klidu a bez spěchu.
Leváda do Zeleného ráje a Pekelného kotle
Výlet jsme zahájili v lesním parku Parque Florestal das Queimadas, kde začíná trasa PR9 – Levada do Caldeirão Verde, která později plynule navazuje na Levada do Caldeirão do Inferno. Už při příjezdu na parkoviště nás přivítalo jemné mrholení – sice ne zrovna ideální počasí pro túru, ale nakonec jen umocnilo tajuplnou atmosféru mlžného vavřínového pralesa.
Celý trek vede hustou, svěže zelenou vegetací a je doslova protkán přírodními krásami. Cestou jsme procházeli několika tunely vytesanými do skály a míjeli jsme nespočet malých vodopádů, které zurčely podél levády. Vrcholem první části trasy byl vysoký vodopád Caldeirão Verde, padající do hluboké tůně obklopené strmými skalami a hustým porostem. Pohádkovou atmosféru celého místa ještě dokreslovaly všudypřítomné bleděmodré hortenzie.
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dále a napojili se na Levada do Caldeirão do Inferno. Tato část trasy se vine úzkými chodníky nad hlubokým kaňoněm a nechybí zde ani další vytesané tunely. Cestou jsme míjeli další malebné vodopády a dramatické skalní stěny, až jsme dorazili na samotný konec stezky k vodopádu Caldeirão do Inferno. Kvůli letnímu období však byl vodopád téměř suchý a z vysokého útesu jen jemně skapávala voda. Přesto mělo místo své kouzlo díky monumentálním rozměrům skalní soutěsky.
Cestou zpět se počasí postupně vyjasnilo. Mlha se pomalu rozplývala a nad našimi hlavami se objevila azurově modrá obloha. Krajina, která se ráno nořila do tajemného oparu, se rázem proměnila ve sluncem zalitou zelenou oázu. Výlet tak nabídl dva naprosto odlišné pohledy na krásy madeirské přírody v jediném dni.
Ponta de São Lourenço
Nejvýchodnější výběžek Ponta de São Lourenço je zcela odlišný od zbytku ostrova. Zatímco většinu Madeiry pokrývá bujná vegetace, tady dominují suché, větrné pláně, dramatické útesy a sopečné formace v odstínech červené, oranžové a černé. Pobřeží se neustále tříští o mohutné vlny Atlantiku, což jen podtrhuje divoký ráz této oblasti.
Vereda da Ponta de São Lourenço (PR8)
Trasa začíná na parkovišti Baía d’Abra a už od prvních metrů uchvátí kontrastem mezi sytě modrým oceánem a červenohnědými sopečnými skalami. Cesta je dobře značená, ale kvůli absenci stromů je nutné počítat s ostrým sluncem a silným větrem. Trek končí u Casa do Sardinha, což je ideální místo pro krátký odpočinek, zejména v parném letním vedru. Vzhledem k množství turistů jsme ale raději zvolili stín u nedaleké kamenité pláže Cais do Sardinha.
Odtud jsme se ještě vydali na vyhlídku na vrchol Furado, odkud se otevírá fantastický panoramatický pohled na celý poloostrov Ponta de São Lourenço, divoké útesy spadající do oceánu a okolní ostrovy Ilhas Desertas. Při dobré viditelnosti lze zahlédnout i vzdálené Porto Santo.
Na vrcholu Furado nás kromě úžasných výhledů čekaly i stovky slunících se ještěrek madeirských. Byly doslova všude, a tak bylo potřeba dávat dobrý pozor, abychom na některou nešlápli.
Severní útesy ostrova
V Santaně jsme si rozhodně nemohli nechat ujít návštěvu místního skanzenu s tradičními barevnými domky palheiros, které patří k nejikoničtějším symbolům Madeiry. Tyto malebné trojúhelníkové stavby s doškovými střechami a pestře natřenými fasádami jsou na ostrově skutečně nepřehlédnutelné. V samotném centru Santany se jich dochovalo několik desítek, a některé z nich jsou upravené jako malé muzeum, obchůdky nebo informační centra. Procházka mezi těmito domky nabízí pohled do tradičního způsobu života madeirských zemědělců.
Naší další zastávkou byly Ruínas de São Jorge – pozůstatky starého kostela, který byl kdysi důležitým duchovním centrem pro okolní vesnice. Dnes zde zbyly už jen zpustlé zdi obklopené zelení a květinami, odkud se otevírají nádherné výhledy na nekonečný Atlantský oceán. Atmosféra tohoto místa, kde se historie mísí s přírodní divokostí, nás příjemně naladila na další část dne.
Po krátké zastávce jsme popojeli kousek dál k lanovkové stanici a vydali se na trek Larano, který jsme začali ze západní strany. Cesta vede podél strmých útesů a je to opravdový zážitek. Pod námi se rozprostíral nekonečný modrý oceán, kolem nás svěže zelené svahy, a nad hlavami jen volné nebe. Atmosféra připomínala divokou přírodu Havaje. Podél cesty se nám otevíraly panoramatické výhledy až na nejvýchodnější výběžek Madeiry – Ponta de São Lourenço. Cestou jsme minuli také vyhlídku Espigão Amarelo, odkud byl pohled na divoké pobřeží obzvlášť impozantní. Trek jsme zakončili u Boca do Risco, kde se prudké zelené svahy dramaticky lámou do oceánu. Jelikož nás tlačil čas, nezdržovali jsme se příliš dlouho a vydali jsme se stejnou cestou zpět k autu. I při návratu jsme si však užívali dechberoucí scenérie, která z každého úhlu nabízela nový a nezapomenutelný pohled.
Jelikož jsme už opustili ubytko v Santaně tak naší další destinací bylo přenocovat v oblasti Ponta de São Lourenço, a tak jsme se během dne pomalu přesouvali směrem na východ. Cestou jsme si udělali krátkou zastávku u pláže Praia da Maiata, kde jsme využili příležitosti k focení s dlouhou expozicí. Dramatické vlny narážející na tmavý sopečný písek vytvořily ideální podmínky pro pár netradičních snímků.
Protože malebná pláž Praia da Prainha bývá během dne docela zaplněná turisty, rozhodli jsme se ji navštívit až v nočních hodinách. Pod temnou oblohou, za šumu vln a v naprostém tichu jsme měli celé místo jen pro sebe. Noční atmosféra černé sopečné pláže byla úplně jiná než přes den.
Nakonec jsme dojeli na výchozí bod treku PR8, kde jsme zahájili hledání vhodného místa k přespání pod širým nebem. Původním plánem bylo dojít až do kempu Ponta de São Lourenço a ráno být připraveni na dokonalý východ slunce. Vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí jsme však raději zůstali blíže autu. Po delším hledání po okolí jsme nakonec objevili ideální místo v borovém háji, kde nás celou noc nerušilo nic jiného než vzdálené poryvy větru, které se opíraly o okolní krajinu, a občasné tiché dopady padajících šišek.
Přesun do Porto Moniz
Ponta de São Lourenço – ranní focení východu slunce se nekonalo. Oblačnost
Poté jsme sedli do auta a vydali se na ubytování Porto Moniz.
Návštěva skal v Ribeira da Janela
Pastvina Fanal
Ranní návštěva pastviny Fanal.
Krátký trek na vrchol Pico Ruivo do Paul.
Vyhlídka u cesty Canto do Muro.
Vyhlídka od kostela Capelinha Nossa Senhora de Fátima v městě São Vicente.
Západ u skalisek Ribeira da Janela.
Trhy ve Funchalu
Příjezd na ubytování do Calhety.
Mercado dos Lavradores
Levada pětadvaceti pramenů
Výlet jsme zahájili brzo ráno na parkovišti u Rabaçalu, odkud jsme se vydali po trase PR6.1 směrem k Rabaçal Nature Spot Café. Odtud jsme pokračovali po známé trase PR6 – Levada das 25 Fontes, která nás dovedla k ikonickému vodopádu s pětadvaceti prameny. Cesta vedla malebnou krajinou vavřínových lesů a byla plná zurčících levád i svěží zeleně.
Po krátkém focení u vodopádu jsme se vrátili zpět k rozcestí a vydali se po trase PR6.1 na Levada do Risco. Ta nás dovedla k dalšímu nádhernému cíli – vodopádu Risco, který padá z vysokého skalního stupně. V této části trasy jsme zahlédli i několik pěnkav madeirských, endemického druhu ostrova.
Následně jsme se přesunuli výše a kousek nad Rabaçalem odbočili na trasu PR6.3 – Vereda da Lagoa do Vento. Ta nás dovedla až k hornímu stupni vodopádu Risco a krásnému horskému jezírku Lagoa do Vento.
Z Lagoa do Vento jsme pokračovali po trase PR6.2 – Levada do Alecrim. Tato pohodová cesta nás vedla podél levády a nabídla krásné výhledy na okolní kopce a údolí. Než jsme se vrátili zpět k parkovišti, zastavili jsme se ještě u jezírka Lagoa do Lajeado.
Než jsme se vrátili zpět na ubytování, udělali jsme si ještě zastávku na dvou vyhlídkách na nejzápadnějším cípu Madeiry. První z nich směřovala k monumentálnímu vodopádu Garganta Funda, který je v době dešťů impozantní podívanou. Tentokrát nás ale přivítal jen téměř suchý skalní žlab. Voda v letních měsících totiž téměř vysychá, což nám došlo hned, jakmile jsme dorazili k vyhlídce. Druhá zastávka nás zavedla na dechberoucí vyhlídku u majáku Ponta do Pargo, odkud se otevírá pohled z více než tři sta metrů vysokého útesu přímo na otevřený Atlantik.
Botanická zahrada ve Funchalu
Poslední noc na Madeiře
Jelikož jsem sebou krom běžné fotografické výbavy vzal i cestovní astrofotografickou montáž, tak jsem si nechtěl nechat ujít možnost pořídit snímky noční oblohy. V noci jsme se vydali na Fanal kvůli focení noční oblohy, kvůli silné mlze jsme ale museli změnit místo a nakonec jsme skončili na vyhlídce Bica da cana.
Odlet zpět do Prahy. Vrácení auta na parkovišti. Koukání na ranvej..
