V říši sopek a ledovců
Slunce, Dacia a dům se zelenou střechou.
Po celkem hektické cestě na poslední chvíli z Olomouce do Katovic, odkud jsme letěli s Wizz Airem, nás konečně čekal zasloužený klid – pohodový let na mezinárodní letiště v Keflavíku. Přiletěli jsme až po osmé večer, ale díky dlouhému severskému dni bylo stále světlo. Slunce se už pomalu sklánělo k obzoru a krajina byla zalita zlatavým světlem, což dodávalo Islandu doslova pohádkový nádech.
Po příletu jsme si vyzvedli naše auta – dvě Dacie Duster z místní půjčovny, rozumná volba pro cestování po ostrově plném štěrkových cest a proměnlivého počasí. Cestou na ubytování jsme si ale nemohli pomoct a museli jsme udělat krátkou zastávku u silnice. V zapadajícím slunci se na louce pásla skupina pravých islandských koní – plemene, které je symbolem Islandu.
Islandský kůň je jedinečné a velmi ceněné plemeno. Tito koně jsou známí svou odolností, klidnou povahou a specifickým způsobem chůze. Kromě známého töltu, který je extrémně pohodlný pro jezdce, ovládají někteří islandští koně ještě jeden výjimečný chod – skeið. Tento „letmý klus“ je velmi rychlý a ladný pohyb, při kterém kůň v jednu chvíli letí vzduchem všemi čtyřmi nohami bez kontaktu se zemí.
Zajímavostí je, že islandští koně jsou po staletí chováni izolovaně – na Island nesmí být dovezen žádný jiný kůň a jakmile kůň opustí ostrov, už se nikdy nesmí vrátit. Tím se chrání čistota plemene i zdraví islandské populace.
Po tomto příjemném úvodním setkání jsme pokračovali dál. Na jihu Islandu nás přivítalo nádherné slunečné počasí, a po příjezdu k ubytování jsme doslova žasnuly nad dřevěným domkem Hekluhestar s typickou trávou porostlou střechou. Zde jsme měli v plánu zůstat přes dvě noci.
Cestou Zlatým okruhem – Gullni hringurinn
Naše cesta po slavné trase Zlatého okruhu začala u vodopádu Háifoss a jeho menšího souseda Granni. Háifoss je se svou výškou 122 metrů čtvrtým nejvyšším vodopádem na Islandu a rozhodně stojí za návštěvu.
Další zastávkou byla historicky věrná rekonstrukce vikingské farmy Þjóðveldisbærinn Stöng, která nabízí jedinečný pohled do života Islanďanů v době středověku.
Pokračovali jsme do údolí Haukadalur, jedné z nejznámějších geotermálních oblastí na Islandu. Toto místo je domovem několika gejzírů a horkých pramenů, z nichž nejznámější jsou Geysir a Strokkur.
Slovo „gejzír“ pochází právě od Geysiru, který byl kdysi jedním z největších a nejaktivnějších gejzírů na světě. Ve své největší slávě dosahoval výšky erupcí až 80 metrů. Dnes už je Geysir bohužel jen zřídkakdy aktivní.
Naštěstí se jen o pár metrů dál nachází Strokkur, který je naopak mimořádně aktivní. Strokkur vybuchuje zhruba každých 8–10 minut a tryská do výšky kolem 15–20 metrů, výjimečně i výš. Je fascinující sledovat, jak se hladina vody nejprve zvedá a následně exploduje v mohutný sloupec páry a horké vody.
Oblast je zároveň protkána menšími bublajícími prameny a fumarolami – například Konungshver, který byl pojmenován na počest návštěvy dánského krále Kristiána IX. v roce 1874.
Jedním z vrcholů výletu byl impozantní Zlatý vodopád Gullfoss, který padá z výšky 33 metrů do 2,5 km dlouhého kaňonu. Vodopád ale mohl být nenávratně ztracen – na přelomu 19. a 20. století plánovali zahraniční investoři vybudovat na řece vodní elektrárnu. Díky nedostatku finančních prostředků a neúnavné snaze Sigríður Tómasdóttir, která se zasazovala o jeho záchranu, však vodopád zůstal zachován.
Závěrem jsme navštívili národní park Þingvellir, který se nachází v jihozápadní části Islandu na rozhraní Severoamerické a Eurasijské tektonické desky. V oblasti Almannagjá, která je součástí parku, byl kolem roku 930 založen jeden z nejstarších parlamentů světa.
Vodopády, sopka a koupačka pod Eyjafjallajökull
Opustili jsme Hekluhestar a vydali se na východ po slavné silnici č. 1 – Ring Road, která obkružuje celý ostrov. Den jsme zahájili u jednoho z nejznámějších islandských vodopádů – Seljalandsfoss. Tento ikonický, přibližně 60 metrů vysoký vodopád padá ze skály, která kdysi tvořila pobřeží Islandu, a jeho hlavní atrakcí je, že si ho můžete projít dokola – tedy i zezadu, pod skalním převisem.
Jen pár minut pěšky odtud, skrytý v tajemné rokli, se nachází další přírodní poklad – Gljúfrabúi. Tento „skrytý vodopád“ je doslova ukrytý za úzkým vstupem mezi skalami, kudy protéká říčka Gljúfurá. Pokud se chcete podívat dovnitř, musíte se vydat přímo říčkou – a připravit se na trochu vodní spršky. Ale výhled stojí za to, vodopád se zjevuje jako tajný závoj v úzkém skalním sále.
Poté jsme si udělali menší zajížďku k méně známému, o to ale krásnějšímu vodopádu Stígafoss, který leží na úpatí slavné sopky Eyjafjallajökull. Cesta k němu je trochu dobrodružnější – zahrnuje přejezd několika říček a krátký pěší trek. Odměnou za snahu je klid, ticho a možnost vodopád nejen pozorovat, ale i přejít pod ním, podobně jako u Seljalandsfossu – jen bez davů turistů.
I když se počasí začalo kazit, neodradilo nás to od návštěvy přírodní „lázně“ Seljavallalaug – jednoho z nejstarších geotermálních bazénků na Islandu. Nachází se v malebném údolí pod sopkou Eyjafjallajökull a i přes jednoduché zázemí má neskutečnou atmosféru. Pro odvážnější z nás přišlo i osvěžení v blízké ledovcové řece, vzdálené jen pár kroků – a věřte, to byl kontrast k nezaplacení!
Následoval jeden z vrcholů dne – monumentální Skógafoss. Tento mohutný, 60 metrů vysoký vodopád, je silou sama. Blízkost tříště, hřmění padající vody a všudypřítomné duhy vytvářejí naprosto nezapomenutelný zážitek. Kolem vodopádu vede schodiště, po kterém se můžete vyšplhat až na jeho vrchol a pokračovat podél řeky do krásného údolí, plného dalších menších vodopádů.
Poté, co jsme se dostatečně pokochali pohledem na Skógafoss, jsme pokračovali dál na východ, kde jsme se zastavili na ikonické pláži s černým pískem – Reynisfjara. Jedná se o jednu z nejkrásnějších a nejfotogeničtějších pláží na Islandu, ale zároveň patří i k nejnebezpečnějším místům islandského pobřeží díky zákeřným vlnám, které už způsobili několik tragických událostí. Z pláže se nám také otevřel krásný výhled na Dyrhólaey, přírodní skalní oblouk tyčící se nad oceánem.
Den jsme zakončili ve vesničce Vík, kde jsme přespali v místním kempu.
Za papuchalky, přes mechová pole až k ledovci
Další den jsme začali cestou zpět na západ – konkrétně k poloostrovu Dyrhólaey, známému nejen svým dramatickým skalním obloukem, ale také jako hnízdiště papuchalků. Tito roztomilí opeřenci s výraznými barevnými zobáky jsou jedním ze symbolů Islandu a každý návštěvník doufá, že alespoň jednoho zahlédne.
Mně se zde bohužel žádný naživo zachytit nepodařilo. Až po několika letech, když jsem si procházel fotky, jsem si všiml jednoho papuchalka, který se nenápadně schovával ve stěně útesu. Ironií osudu jsem ale tehdy u sebe ani neměl vhodný teleobjektiv, takže jsem ho nezvládl pořádně nafotit. Každopádně důvod se sem někdy vrátit…
Naše další zastávka vedla zpět do vesničky Vík, která má své nezaměnitelné kouzlo. Nad kostelíkem, který se majestátně tyčí nad černou pláží, jsme vystoupali na malý hřbitov – místo s nádherným výhledem na oceán i okolní krajinu.
Po odjezdu z Víku jsme pokračovali dál na východ. Dalším věhlasným místem, které jsme plánovali navštívit je kaňon Fjaðrárgljúfur. Bohužel cesta k němu byla uzavřena a tak jsme pokračovali dále.
Narazili jsme na rozsáhlá lávová pole porostlá zeleným mechem, která působila jako mimozemská krajina. Místy se objevovaly rozličné vodopády, které se sice nedostaly na titulní strany cestovních brožur, ale o to autentičtější a krásnější byly. Island má totiž tu výjimečnou vlastnost, že i „obyčejná krajina“ je neuvěřitelně fotogenická. Jedním z oněch vodopádů je i Systrafoss u kterého jsme udělali zastávku i s krátkým výstupem k jezeru Systravatn ze kterého je napájen.
Naším hlavním cílem dne byl ale ledovcový splaz Skaftafellsjökull, nacházející se v oblasti národního parku Vatnajökull. Podnikli jsme krátký trek, během kterého se krajina pozvolna proměňovala – od zeleně přes štěrk a sopečný popel až po ledovec samotný. Pohled na modravé praskliny v ledu a monumentální ticho místa byl jedním z těch zážitků, které člověku utkví na dlouho.
Po návratu z treku jsme dojeli do kempu Svinafell a zde strávili noc.
Černý vodopád, ledovcová jezera a diamantová pláž
Další den jsme zahájili krátkým, ale malebným výšlapem k vodopádu Svartifoss, přezdívanému také Černý vodopád. Nachází se v srdci národního parku Skaftafell, který je součástí širší oblasti Vatnajökull – druhého největšího ledovce Evropy. Svartifoss je jedním z nejfotogeničtějších islandských vodopádů, a to především díky svému okolí: padá přes bazaltové čedičové sloupy, které připomínají varhany a dávají mu jeho nezaměnitelný vzhled.
Po návratu k autu jsme pokračovali dál na východ, kde nás čekala návštěva dvou dechberoucích ledovcových jezer – Fjallsárlón a Jökulsárlón. Tato jezera vznikla postupným ústupem ledovce a jejich hladinu dnes pokrývají plovoucí kusy modrobílého ledu, které se tichounce kolébají ve vodě. Fjallsárlón je o něco menší, ale často klidnější a s méně turisty – zato Jökulsárlón je právem jedním z nejnavštěvovanějších míst na Islandu.
Z Jökulsárlónu totiž ledovcové kry neputují jen po jezeře – ale pomalu proudí přímo do Atlantského oceánu, kde je příboj často vrací zpět na pobřeží. A právě zde vzniká slavná „Diamantová pláž“ Breiðamerkursandur, pojmenovaná podle třpytících se kusů ledu, které leží rozeseté na černém sopečném písku jako obří drahokamy.
Cestou jsme se zastavili v městečku Höfn. Zde jsme si koupili něco na ostřejší posilnění v místním Vínbúðinu. Na Islandu je tato státní síť obchodů s alkoholem jediným místem, kde lze legálně koupit alkohol s vyšším obsahem alkoholu než 2,25 % mimo restaurace a bary.
Poslední plánovanou zastávkou toho dne měla být ikonická pláž Stokksnes s velkými trsy trávy a krásným výhledem na pohoří Vestrahorn. Počasí se ale prudce zhoršilo, a tak jsme ji museli vynechat. Třeba příště.
Pokračovali jsme tedy dále a na další noc jsme si zarezervovali ubytování přes AirBnb, kde jsme zůstali v Egilsstaðir.
Ďábelský vodopád a další skvosty v severovýchodním Islandu
Naše cesta nás zavedla až ke kaňonu Stuðlagil v oblasti Jökla. Tento kaňon je známý především pro své pestré barvy a čedičové sloupy, které tvoří překrásný přírodní rámec kolem řeky. Byl doslova přeplněný husami krátkozobými, které hnízdily mezi skalami.
Dalším pokladem naší cesty byl Dettifoss, druhý nejmohutnější vodopád v Evropě. Tento „Ďábelský vodopád“ si rozhodně zaslouží svůj název. Srážející se voda z výšky téměř 45 metrů vytváří takovou sílu, že okolní krajinu doslova zamrazila. Vodní tříšť, která stoupala až k nebi, se usazovala na všem kolem a vytvářela neuvěřitelnou zimní krajinu, která v kontrastu s okolním prostředím vypadala jako z jiného světa. Nejen Dettifoss, ale i jeho méně známý bratříček Selfoss, jen kilometr proti proudu řeky, nás upoutal svou krásou.
Po cestě jsme se zastavili i u Stóragjá, tajemné jeskyně, která je známá svým termálním pramenem. Tato jeskyně leží kousek od vesnice Reykjahlíð a vstup do ní je poměrně dobrodružný – musíte slézt žebříkem nebo využít lano pro přidržení, což je pro milovníky přírody i adrenalinu skvělý zážitek. Dříve byla Stóragjá oblíbeným místem pro koupání, ale dnes je to kvůli nepříznivým podmínkám v jezírku nedoporučeno. Vysoká koncentrace bakterií, včetně Escherichia coli, totiž může vést k zdravotním problémům.
Neopomněli jsme ani na vyhlídku Höfði, místo s dobrým výhledem na jezero Mývatn, kde jsme si dali pauzu. Bohužel, příroda tu rozhodně nezůstala na žádném místě zahalena do klidu – muchničky byly opravdu v hojnosti a dokázaly rychle znepříjemnit pobyt.
Další z velkých historických skvostů, které jsme navštívili, byl Goðafoss, nazývaný „vodopád bohů“. Tento vodopád je sice menší než Dettifoss, ale jeho historie je skutečně fascinující. Kolem roku 1000 zde Þorgeir Ljósvetningagoði, zákonodárce a pohanský kněz, hodil pohanské modly do vody a tím rozhodl o přechodu obyvatel Islandu na křesťanství. Mimo to, Goðafoss je známý svou podkovovitou formou a nádhernou barvou vody, která se odráží v okolní krajině, což z něj činí jeden z nejkrásnějších vodopádů Islandu.
Při cestě dále na západ jsme narazili na 7,4 km dlouhý tunel Vaðlaheiðargöng, který nás překvapil nejen svou délkou, ale hlavně tím, že na placení poplatku jsme přišli až ve chvíli, kdy automaticky strhl částku z naší kreditní karty i s poplatkem za zpracování platby.
K večeru jsme dorazili do města Akureyri, druhého největšího města na Islandu. Právě zde jsme se rozhodli strávit další noc, přičemž část z nás si vybrala kempování v oblasti Hamrar við Kjarnaskóg jižně od města. Když jsme postavili stany, zjistili jsme, že teplota v kempu klesla až na -3°C.
Pokračujeme na západ
Ráno jsme se probudili v kempu u Akureyri a po poněkud mrazivém nočním odpočinku nás čekal další den plný islandských pokladů.
Po snídani jsme zamířili na jih, abychom se podívali na geotermální bazén Fosslaug, který se nachází nedaleko vesničky Varmahlíð. Tento bazének je ideálním místem pro ranní relaxaci a okouzlující výhledy na okolní krajinu s termálními prameny byly přímo nezapomenutelné. Po koupání jsem si všiml hezké vodopádu Reykjafoss s duhou, který se nacházel kousek od bazénu.
Po tak příjemné zastávce jsme pokračovali v cestě rovnou ke známému skalnímu útvaru Hvítserkur, který byl další nezbytnou zastávkou. Tento impozantní basaltový monolit, připomínající velkého nosorožce, se tyčí přímo z oceánu a stal se jedním z ikonických míst Islandu.
Bohužel cesta nebyla tentokrát bez komplikací. Druhá skupina měla problémy s autem, a tak jsme byli nuceni zůstat přes noc v kempu ve vesničce Búðardalur. I když to nebylo součástí původního plánu, Búðardalur nás rozhodně nezklamal. Tato malebná vesnička nám nabídla pár úžasných překvapení.
Za návštěvu stál především nedaleký geotermální bazén Grafarlaug. Kolem bazénu se pásli islandští koně což ještě umocnilo už tak perfektní islandskou atmosféřu absolutního klidu a pohody v přírodě. Zůstali jsme tam až do jedenácté večer, chtěli jsme si naplno vychutnat velmi pomalu zapadající slunce a hlavně teplo geotermální vody.
Búðardalur, Kostelní hora a odlet.
Ráno nás ještě čekala procházka k infocentru, kde jsme narazili na dvě tulení mláďata. Byla to naprosto roztomilá a hravá stvoření, která celou dobu energicky plavala ve venkovním bazénku a návštěvníci si je mohli z blízky prohlédnout. To byla poslední odpočinková zastávka, než jsme vyrazili na konec naší cesty.
Na poslední část naší cesty jsme zamířili k hoře Kirkjufell, známé jako Kostelní hora, která patří k nejikoničtějším místům na Islandu. Její nezaměnitelný tvar, připomínající špičku kostela, ji činí rozpoznatelnou na každé fotografii. Z parkoviště jsme vyrazili na krátkou procházku k vodopádu Kirkjufellfoss, odkud je nejznámější pohled na horu.
Po návštěvě Kirkjufellu jsme se už vydali nejkratší trasou zpět na letiště v Keflavíku, kde jsme vrátili naše auta a připravili se na návrat domů. Týden uběhl velmi rychle, ale Island nám zůstal v srdci. Byl to týden plný dramatických scenérií, neuvěřitelných přírodních zázraků, a neustálé fascinace tím, jak rozmanitá a zároveň divoká může být tato krásná země.
